Dobrovolníkem jsem se stal úplnou náhodou v roce 2014, kdy na mě vyskočila na webových stránkách Ústeckého deníku upoutávka, že bych se mohl jako dobrovolník podílet na pořádání sportovní akce. Run Czech tehdy pořádal Ústecký půlmaraton. Řekl jsem si, že by to mohla být zajímavá a neobvyklá událost, do které bych se mohl vměstnat a být třeba i užitečný.
Ve svých studentských letech jsem neběhával dlouhé tratě, a možná právě proto mě tehdy nejvíce zaujal Běh Terryho Foxe, který se každoročně pořádal v Praze a měl jen 6,5 km. Tak jsem si řekl, že když nemám naběháno, tak bych mohl zkusit určitě také skvělou akci, a tak jsem se přihlásil na svou úplně první sportovní událost jako dobrovolník.
První stanoviště jsem strategicky zvolil do oblasti startu a cíle, abych byl co nejblíže dění, a kde jsem pomáhal stavět koridory. Po této úvodní zkušenosti jsem si řekl, že to bylo super! Našel jsem spoustu nových kamarádů nejen z řad dobrovolníků, ale i v realizačním týmu Run Czech. Odreagoval jsem se, vyčistil si hlavu od každodenní práce a měl jsem dobrý pocit, že jsem mohl pomoci při realizaci této úžasné sportovní akce.
Nadchlo mě to natolik, že když jsem se v roce 2015 rozhodoval, jestli si užiju volnou sobotu nebo pojedu do Prahy na další závod, dobrovolnická účast byla jasnou volbou. I když jsem z Ústí nad Labem, vůbec mi nevadilo zajet kvůli takové akci mimo hranice města. Opatrně jsem poreferoval o možné účasti na závodě i bratrovi, a ten z Plzně také vyrazil a setkali jsme se v Praze. Dobrovolničení se mu také zalíbilo a začal na závody jezdit se mnou. Do dalších závodů jsem zapojil jsem ještě syna s manželkou.
Od té doby jezdím hlavně na závody pořádané Run Czech. Protože různých závodů a výzev bylo dost, vyzkoušel jsem i NIGHT RUN a Challenge Prague Triathlon. Jinak v Doksech už spoustu let pořádáme Euro Hry Doksy (EHD).
Aby to nevyznělo tak, že jsem byl jen na místě startu a cíle, kde to bylo hlavně o stavbě trasy závodu, zabezpečení hladkého průběhu samotného závodu, předávání zaslouženě vybojované medaile za obdivuhodný výkon, poplácání po zádech vyčerpaných závodníků, potřesení si ruky s nadšenými běžci, pořízení si selfíčka s doběhnuvšími kamarády a nasátí explodující atmosféry, vyzkoušeli jsme si i stanoviště cílové občerstvovačky, kde se mohli všichni, co proběhli cílovou čárou, občerstvit banány, pomeranči, někdo i cukrem a solí, ale hlavně napojit ionťákem nebo vodou. Jedinkrát jsme byli s bratrem i vlajkonoši.
Své vzpomínky a zážitky bych mohl rozepisovat dlouho a dlouho. I to je důvod, proč bych opravdu každému přál, aby dobrovolničení na jakékoliv sportovní akci zažil na vlastní kůži. Protože kdo nezkusí, nepozná.
Pavel M. z Ústí nad Labem
